HYPERFOKÁLNÍ VZDÁLENOST – JAK S NÍ EFEKTIVNĚ PRACOVAT

S pojmem hyperfokální vzdálenost se mnozí z fotografů pravděpodobně setkali, a to zejména při fotografování krajiny. Specifikem tohoto žánru je totiž obvykle využití optické soustavy fotoaparátu tak, aby byla maximalizovaná hloubka ostrosti a zároveň využito co nejlepších optických vlastností objektivu.

Co je hyperfokální vzdálenost?

Budeme-li se držet striktně utilitární definice, pak je možné definovat hyperfokální vzdálenost jako ostřicí vzdálenost, při níž je ostré jak popředí snímku, tak jeho pozadí s nejvzdálenějšími objekty. Hloubka ostrosti v takovém případě sahá od několika desítek centimetrů až po nekonečno.

Logickou úvahou při znalosti expozičního trojúhelníku byste mohli dojít k závěru, že v takovém případě postačí více zaclonit objektiv a tím maximalizovat hloubku ostrosti snímku. Z pohledu logiky je to pravdivé tvrzení, ovšem praxe je trochu jiná.

Podzimní krajina

Autor fotografie: Tomáš Holub

Vzhledem k tomu, že světlo se nešíří lineárně, ale jako vlnění, dochází při použití vysokých clonových čísel k tzv. difrakci, ohybové vadě – při určitém otvoru clony se paprsky světla na její hraně ohýbají (nedopadají na snímač přímo) a již nevytváří ostré body a snímek je celkově méně ostrý. Při použití vyšších clonových čísel je třeba také počítat s průchodem menšího množství světla, což znamená použití delšího expozičního času nebo vyšší citlivosti.

Trek kolem Matterhorn, Walliské Alpy,Zrcadlení, jezero Riffelsee

Autor fotografie: Tomáš Holub

Alternativou může být ostření na nekonečno, kdy je také zachována velká hloubka ostrosti ovšem tato nezačíná tak blízko před objektivem, takže do jejího rozsahu většinou nespadá popředí snímku. Výsledkem je tedy situace, kdy nechceme mít zcela zacloněný objektiv, zároveň nechceme ostřit na nekonečno, a přitom požadujeme maximální hloubku ostrosti – ostření na hyperfokální vzdálenost je řešením této situace.

Jak ostřit na hyperfokální vzdálenost?

Konkrétní hodnota hyperfokální vzdálenosti je odlišná pro každý objektiv, do hry totiž vstupuje několik dalších faktorů – vedle ohniskové vzdálenosti je to použitá clona a také to, jak budeme definovat a co považujeme za ostré.

Jak se definuje ostrost?

Pro jednodušší definici toho, co je ostré a co nikoliv, a také pro jakési ustavení názvosloví, byl zaveden pojem rozptylový kroužek. U něj se vychází z předpokladu, že každý bod na fotografii je zobrazen jako malá ploška. V případě, že je ploška malá a lidské oko ji vnímá jako bod, pak je obraz ostrý, v opačném případě se nám jeví jako rozostřený.

Zároveň platí, že lidské oko má omezenou rozlišovací schopnost a rozpozná dva body pouze v případě, že je jejich úhlová vzdálenost vyšší než 1 úhlová minuta. Jakmile jsou dva body blíže tak začnou splývat. V praxi to znamená že při sledování z běžné čtecí vzdálenosti musí být tyto dva body alespoň 0,1666667 mm od sebe.

U zvětšenin do velikosti 20×30 cm platí, že velikost rozptylového kroužku (tedy to, kdy jsou body vidět samostatně) je 0,0333 mm, pokud je bod / rozptylový kroužek větší, pak se jeví jako neostrý. U zvětšenin většího formátu se považovala za ideální velikost rozptylového kroužku 0,025 mm. Vzhledem k tomu, že rozptylový kroužek byl stanoven jako dohodnutý pojem, je také vztažen ke standardním pozorovacím podmínkám – při velikosti obrazu A4 je to vzdálenost pozorovatele od obrazu 38 cm. Výrazný vliv na ostrost tedy má velikost zvětšeniny a pozorovací vzdálenost.

V praxi je možné se odpíchnout od základní poučky pro práci s hloubkou ostrosti, a sice, že tato leží přibližně jednu třetinu rozsahu vzdáleností před a dvě třetiny za místem, kam je zaostřeno. Zároveň je také třeba brát v potaz fakt, že s rostoucí zacloněním roste i hloubka ostrosti.

Pokud si tuto poučku převedeme do praxe, pak je pro maximalizaci hloubky ostrosti vhodné ostřit na místo, které leží přibližně v jedné třetině vzdáleností mezi nejbližším a nejvzdálenějším místem na scéně, které má být ostré.

Bude-li tedy požadovaný rozsah hloubky ostrosti od 3 do 3000 metrů, pak je vhodné ostřit na objekt ve vzdálenosti 999 metrů, avšak při volbě vhodného clonového čísla. Vliv ohniska objektivu je při práci s hloubkou ostrosti také podstatný – kratší ohniska totiž mají větší hloubku ostrosti při zachování stejného clonového čísla než objektivy s delší ohniskovou vzdáleností. Tím pádem ani není potřeba u širokoúhlých objektivů tolik clonit, abychom celou scénu zaostřili.

U podobných záběrů je použití hyperfokální vzdálenosti nutností, umožňuje totiž zachytit ostré jak popředí (ubíhající zídka), tak i vzdálené pozadí

Praktické využití hyperfokální vzdálenosti je v současné době digitální fotografie poměrně snadné, jakmile si tuto techniku vyzkoušíte, měli byste být schopni bez větších problémů nastavit správnou vzdálenost na základě znalosti používaných objektivů. Ještě než se to však naučíte, nabízí se využít některé z dostupných kalkulaček hloubky ostrosti a hyperfokální vzdálenosti.

Jednu starší, avšak stále plně funkční najdete například na webu DOFMaster, kde zadáte velikost snímače (výběrem aparátu) a následně volíte ohnisko objektivu, použitou clonu a vzdálenost předmětu, na který chcete ostřit. Ovšem vzhledem k tomu, že prakticky každý dnes používá smartphone, není nic jednoduššího než si takovou kalkulačku stáhnout v podobě aplikace přímo do mobilního telefonu.

V rámci platformy Android je možné doporučit bezplatné aplikace DOF Calculator anebo HyperFocal Pro, které najdete přímo v obchodu Google Play. Používáte-li iPhone, pak je k dispozici placená aplikace Depth Of Field Calculator nebo Simple DoF Calculator.

Pracujete-li častěji s objektivy s pevnou ohniskovou vzdáleností, pak by mohla být také užitečná jednoduchá tabulka s přehled hyperfokálních vzdáleností pro jednotlivá ohniska v závislosti na použité cloně.

Maximalizace hloubky ostrosti a fototechnika

Jak již bylo zmíněno na začátku, nejčastěji se pracuje s hyperfokální vzdáleností při krajinářské fotografii. Svůj smysl však má i při reportáži a street fotografii, kdy chcete být nenápadní anebo máte minimum času na zaostření. V takovém případě je vhodné si předostřit a mít tak jasně vymezené vzdálenosti v nichž je záběr ostrý – poté již stačí jen rychle zakomponovat snímek a stisknout spoušť.

Kupříkladu kombinace plnoformátového snímače a 35 mm objektivu poskytne při cloně F7,1 a zaostření na vzdálenost 3 metry hloubku ostrosti o rozsahu 4,2 m, a to v rozmezí od 1,98 m do 6,22 m. Avšak v případě zaostření na vzdálenost 6 m již bude hloubka ostrosti nekonečná, takže na snímku bude ostré všechno od cca 3 metrů.

Starší objektivy a pouze některé nové mají na tubusu vyznačenou stupnici hloubky ostrosti, kde je možné kontrolovat její rozmezí při konkrétní cloně a vzdálenosti zaostření. V moderní podobě je tato informace dostupná například u objektivu Canon EF 70–300 mm F4–5,6 IS II USM, který má vestavěný displej a informace zobrazuje stejně.

V případě, že objektiv zaostřovací stupnicí nedisponuje, můžete ještě u některých bezzrcadlovek zobrazit její elektronickou podobu na displeji aparátu.

Poměrně podstatný vliv na hloubku ostrosti a tím i hyperfokální vzdálenost má také velikost snímače digitálního aparátu, kde obecně platí, že menší snímače mají větší hloubku ostrosti, kdežto velké snímače menší hloubku ostrosti při zachování shodného efektivního ohniska. Výhodu je v takovém případě například aparát standardu micro 4/3 s větší hloubkou ostrosti, přičemž při výběru vhodného objektivu lze stále velmi efektivně rozostřit popředí i pozadí snímku.

OLYMPUS OM-D E-M5 Mark III

OLYMPUS OM-D E-M5 Mark III

Naopak u plnoformátových a větších snímačů je hloubka ostrosti menší, a tudíž se v některých situacích nevyhnete skládání více snímků dohromady – ačkoli je to běžný postup především u makrofotografie, občas se používá i u fotografie krajinářské.

ČTĚTE TAKÉ NA BLOGU: Proč je důležitá velikost snímače fotoaparátu

Panasonic S1R + 24-105mm

Panasonic S1R + 24-105mm

Ať už budete využívat jakoukoli fotografickou techniku, postupy jsou stále stejné, a tak není nic jednoduššího, než si fotografování s hyperfokální ostřicí vzdáleností vyzkoušet v praxi, jen tak si totiž tento návyk vštípíte a můžete v budoucnu těžit z vlastních zkušeností i bez používání kalkulaček a převodních tabulek.


Článek pro vás připravil ve spolupráci s redakcí FOTOLAB blogu:

Petr Březina

K fotografování jsem přičichl poprvé v roce 1996, kdy jsem ukořistil otcův Zenit 11 a k němu pořídil světelný 135mm objektiv, na vysoké to bylo ve znamení kompaktů a koupě filmové zrcadlovky. Od roku 2004 spolupracuji s různými redakcemi na testování digitálů, takže mi rukama prošlo nemálo strojů. Nejlépe se však cítím se světelnou pětatřicítkou, která mi naprosto vyhovuje nejen při reportáži, ale i při portrétech.

Žádné komentáře, buďte první!

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.