Anna PoborskáZapomeňte na realitu a přeneste se do kouzelného světa přírody! V tomto rozhovoru s Danielem Řeřichou se ponoříme do fascinujícího světa krajinářské fotografie, odhalíme jeho inspiraci, techniky a příběhy za ikonickými snímky.
Na začátek mám na vás takovou tradiční otázku. Kdy a jak jste se k focení dostal a co pro vás bylo takovým zásadním impulzem, že jste se tomu začal věnovat naplno?
Impulzem asi bylo to, že jsem vždycky rád cestoval, s radostí jsem chodil po výletech, ať už u nás nebo v zahraničí, a snažil se výlety nějakým způsobem pro sebe zdokumentovat. Ze začátku to bylo cvakání nějakým klasickým kompaktním fotoaparátem, v té době ještě na kinofilm. Postupem času mi to nestačilo, chtěl jsem se fotografii věnovat o něco víc, ale nevěděl jsem o tom vůbec nic. Nepatřím mezi fotografy, kteří mají takovou tu historii „můj děda/táta mě učil“. U nás doma nikdy nikdo nefotil, takže jsem začal fotit a učit se o tom metodou pokus-omyl. Postupně se to doplňkové focení na výletech přeměnilo na hlavní cíl, a to vlastně zůstalo do dneška.
Jaký byl váš první foťák?
Tuším nějaký Canon nebo Nikon, už si to nepamatuji. První digitální zrcadlovka, kterou jsem měl, byl Canon EOS 350D. A od té doby jsem této značce věrný. Nepatřím mezi lidi, kteří nějak často obnovují techniku. Víceméně ji nechávám dosloužit a měním ji, když už není jiná cesta 🙂
Na jaký model fotíte aktuálně?
Aktuálně je to bezzrcadlovka Canon EOS R5 a k tomu teda nějaká sada objektivů. Tím, že fotím krajinu, mám rád hodně široké pohledy, a nebo naopak vyloženě krajinné detaily, proto minimálně používám objektivy a ohniska ve středu.
A nějaký oblíbený objektiv?
Asi Canon EF 16–35 mm f/4. Aktuálně ještě Canon RF 14–35 mm f/4, ale většina mých fotek je pořízena na 16–35mm.
Co se dále techniky a vybavení týče, je něco, bez čeho nevyrazíte, co vám vyloženě nesmí chybět?
V době, kdy jsem začal fotit, nebylo ještě tolik běžné používání různých fotografických programů a softwarů, zvlášť pro amatéry. A tak jsem k tomu přistupoval jako ke kinofilmové fotografii. Tím pádem jsem byl zvyklý používat filtry. Postupně začali kolegové a kamarádi filtry odkládat, fotili třeba na více expozic a větší část fotky udělali v postprocesu. Zkusil jsem to také, ale vydržel jsem u toho tři, čtyři roky. Přestalo mi to dělat radost, jako dřív, když jsem přinesl téměř hotovou fotku z terénu a chybělo jí jen nepatrně doladit. Tak jsem se zase vrátil zpět k filtrům, je to pro mě taková nedílná součást. Nepoužívám je ale tam, kde by byly nějak negativně vidět.
Tam si následně pomáhám více expozicemi a skládám to, ale zjišťuji, že těch fotek, které tohle potřebují, je relativně málo.
Nejčastěji fotím s přechodovými filtry. Při focení vody určitě nemůže chybět polarizační filtr a eventuálně to navíc kombinuji s různě silnými ND filtry. U minimalistické černobílé fotografie zase pracuji zejména se silnými ND filtry.
Pro krajináře je důležitý každý gram navíc, který přibalí do batohu. Proto na velkých cestách nemusí být místo pro vnější disk. S velkokapacitní paměťovou kartou od Sandisk na problém zálohování zapomenete.
Takže dáváte přednost precizní práci v terénu, než abyste si zakládal na postprodukci?
Tu postprodukci mám vlastně rád, taky se jí věnuji, ale co můžu udělat v terénu, tak tam udělám. Pokud je tam nějaký nepořádek, třeba nedopalek, tak si ten prostor vyčistím, než abych to pak retušoval. A co se týká té vlastní expozice, pomáhám si filtry, abych domů přinesl pokud možno expozičně správnou fotku, aby práce v počítači bylo co nejméně. Více času raději strávím u toho focení než u editace.
U vás na webu jsem se dočetla, že vaší hlavní doménou byly do nedávna barevné fotografie krajiny, ale v poslední době se více věnujete krajině a architektuře minimalistické a černobílé. Čím to?
Neřekl bych, že více. Stále převládají barevné fotky, protože těch příležitostí pro ně je více, a to i v rámci workshopů, které pořádám. Ale pokud vyrazím sám a chci si focení užít, tak je pravda, že nějaká zimní zamlžená krajina spolu s minimalistickým objektem, je pro mě malinko víc, než klasický pohled do krajiny při západu slunce. Mám to raději.
V čem to má pro vás takové kouzlo?
Myslím si, že je to možná i o tom, že při hledání detailů nebo minimalistických prvků, se ty motivy až tolik neopakují, když vezmu klasické pohledy do krajiny a zvlášť v rámci České republiky, tak se ty motivy objevují u různých autorů. Člověk kolikrát neví, jestli je to jeho fotka, protože určitá místa třeba kolikrát ani nedovolují jiný pohled.
Onen „minimalismus“ beru tak, že je člověk schopný vytvořit něco míň odlišného, byť se jedná například o pohled na stromy, který je relativně běžný, ve finále to může být odlišné, než jak to následně vyfotí kdokoliv jiný. Je to takový únik.
Pevný stativ je základ. Krajinářské fotografové ocení i malou hmotnost, jako například mají stativy série BeFree od Manfrotto
Takže je tohle nějaká cesta, jak se odlišit od ostatních kolegů? Nebo v čem myslíte, že jsou vaše fotky jedinečné?
Nemyslím si, že jsou jedinečné 😊, ale děkuji. Jsou to úplně obyčejné krajinářské fotky, které dnes dělá spousta dobrých fotografů a někteří to dělají i lépe. Druhá věc je, že v krajinářské fotce nějaké jedinečnosti ani nejde docílit…
Spíš jsem myslela nějaký váš rukopis, v čem se třeba snažíte odlišit?
No já si právě nemyslím, že tam nějaký je 😊 Ale každopádně je bezpochyby složitější najít ten minimalistický pohled. Zkrátka není to natolik jednoduché jako pohled z vyhlídky, jenž se nabízí všem návštěvníkům a vyfotí ho skoro každý, i nefotograf. U těch minimalistických pohledů, ať už jsou jakékoliv, musí člověk vědět, co chce fotit a být trochu navyklý.
Vztáhnu to na ty workshopy. Jeden je na baltském pobřeží se zaměřením na minimalistické fotografie. První den je vidět, jak od nás účastníci potřebují hodně pomáhat s hledáním kompozice, protože na to nemají přivyklé oči a nejde jim to tak snadno. To je podle mě cesta, ale mlhavý les není nic nového a solitér na zasněžené krajině taktéž. Možná je to krapet odlišné, než ta klasická krajina odněkud z vyhlídky, to asi ano.
Lákal vás někdy nějaký jiný žánr než krajina a prostředí kolem nás?
Líbí se mi spousta jiných žánrů, ale myslím si, že všechny tyhle disciplíny jsou mnohonásobně náročnější než fotografování krajiny. A i když jsem to někdy zkusil, nebyl jsem spokojený s výsledkem, takže jsem se vrátil ke krajině. Ona je i méně náročná na fototechniku a výbavu. V podstatě vám stačí solidní stativ a jeden průměrný objektiv. Důležité je mít štěstí na podmínky a být ochotný se na dané místo vracet a počkat si na optimální počasí.
Fotí se vám lépe doma nebo v zahraničí?
Řekl bych, že o něco povedenější fotky se mi daří dělat v Čechách, hlavně v okolí mého bydliště. Jak jsem říkal, důležité je být schopný se rychle dostat na vhodné místo v případě zvláštních nebo výjimečných podmínek. Když fotíte na druhém konci Evropy a máte vyhrazených pár dnů, počasí si nemůžete moc vybírat a je spíš nemožné se tam podle něj opakovaně vracet. Vyfotit pak zajímavý snímek je mnohem náročnější, byť jste třeba na atraktivnějším místě. A asi i častěji fotím doma.
Takže to berete tak, že dobrý krajinář by měl v první řadě umět vyfotit domácí prostředí?
Snad by to tak mělo být. Má totiž největší šanci focení zopakovat a povýšit vlastní pohled z určitého místa o ty luxusní podmínky, které jsou pro to nesmírně důležité. Samozřejmě ono se mi to snadno říká, protože mám štěstí, že bydlím v relativně zajímavé lokalitě – kousek do Krušných hor, Českého středohoří a Českosaského Švýcarska. Když fotím doma, fotím vlastně v hodně atraktivních oblastech a je pravda, že pro spoustu lidí jsou tahle místa už vlastně cesta za fotkou.
Ale na druhou stranu je škoda, když krajinář třeba odněkud z Beskyd, ze Šumavy nebo z jižní Moravy cestuje za fotkou někam jinam a nefotí víc doma, kde by byl schopný si podmínky vychodit a nabídnout i malinko jiné pohledy ze stejně krásných oblastí.
Máte nějakou lokalitu, kam se rád vracíte?
Teď aktuálně jsou to asi Krušné hory. Mám při focení rád, když jsem v krajině sám, což to Českosaské Švýcarsko nebo České středohoří aktuálně moc nenabízí. Ale přesto se tam rád vracím.
Příroda umí být nevyzpytatelná. Máte za sebou nějaký adrenalinový zážitek nebo silnou vzpomínku, která se vám stala při focení?
V pravém slova smyslu adrenalinový asi ne, nejsem fotograf, který by to vyloženě vyhledával nebo by měl snahu riskovat, ale občas se to potká. Člověk čeká, že počasí bude nějaké, ale ta bouřka se přižene rychleji nebo nečekaně… a jednu takovou příhodu jsem měl asi dva roky zpátky, když jsem vyrazil fotit ke konci jara do Českého středohoří.
Vylezl jsem na jeden z vršků, mělo pršet, ale o bouřce ta předpověď nemluvila, pak se to mělo vybrat a pak zase pršet. Tak jsem si říkal, že by to mohlo být zajímavé, kdyby mezi těmi frontami náhodou zasvítilo. Vyrazil jsem na kopec, všude sluníčko, byl jsem si skoro jistý, že z toho nic nebude, že se to možná vybralo až moc. Když jsem vyšel nahoru, uviděl jsem, že se od západu něco žene a nebyl to déšť, ale bouřka, která mě zastihla na kopci, kde se nedalo schovat. Bylo to kousek od Milešovky, do které práskal jeden blesk za druhým. Tam jsem měl tehdy fakticky trochu strach.
Zvažoval jsem, jestli mám běžet dolů, ale to bych nestihl, tak jsem se tam krčil na rovince, přemýšlel jsem nad nějakými pravidly, co jsem v minulosti četl nebo slyšel. Vypnul jsem telefon, stativ jsem dal kus ode sebe, skrčil jsem se a doufal, že to přejde.
Bouřka i s nějakými kroupami po chvilce přešla a nakonec jsem byl odměněn krásným focením. Ale byl to asi takový ten moment, kdy jsem si říkal: „Že já jsem nešel dolů a nesedím v autě, mám tohle zapotřebí?“
Takže občas se to takhle sejde.
Pořádáte workshopy. Čím to, že jste se rozhodl jít cestou vzdělávání ostatních?
Když jsem začal fotit a víc se o to zajímat, ani ve snu by mě to nenapadlo. Víceméně to byla taková náhoda. S kolegou jsme byli ve fotoklubu a jeden mladší kolega, nám řekl:
„Kluci, když takhle jezdíte a fotíte, proč neděláte workshopy?”
A my jsme na to zareagovali oba stejně:
„Jak jako workshopy? Vždyť my nemáme fotografii vystudovanou, ani to neumíme nějak líp, než že si jen tak fotíme pro sebe.”
On to pořád opakoval, tak jsme se rozhodli, že to zkusíme, udělali jsme workshop v Českosaském Švýcarsku v roce 2010 a mysleli jsme si, že účastníci nebyli moc spokojení. Vůbec by nás nenapadlo, že se jim to až tak líbilo. Do týdne nám ta skupinka napsala, jestli bude nějaká další akce, že by chtěli znovu. Tak jsme udělali Dolomity a k tomu jsme postupně přidávali další lokality s tím, že to bylo při zaměstnání v rámci nějakých víkendů a dovolených.
V roce 2015 jsme si řekli, že bychom to mohli rozšířit, protože poptávka byla čím dál větší a nezbýval nám na to čas, tak jsme oba odešli ze zaměstnání a máme to do dneška jako jednu z hlavních činností.
Musím se přiznat, že mi to do teď dělá obrovskou radost. Vždycky když někam jedeme, tak už se dopředu těším. I když je to zaměstnání, tak mě to neskutečně baví a nikdy bych netušil, že můžu mít koníček jako práci a jsem za to každý den vděčný.
Docílit delších expozicí i za slunečního dne pomůžou ND filtry. Podívejte se na naši nabídku filtrů VFFoto
Měl byste nějaké doporučení začínajícím krajinářům?
V té první fázi mi pomohlo, když jsem koukal na fotky jiných krajinářů a kladl si otázku, co se mi na té fotce líbí, a pak jsem se to snažil dávat do mých fotek. Ale myslím si, že je i strašně důležité se na ty cizí fotky přestat koukat, když už má člověk nějakou zkušenost a svůj způsob focení společně s různými návyky, protože jedině tak může trochu utéct tomu stereotypu stejných fotografií.
Když ho to potom ovlivňuje moc dlouho, může ztrácet touhu vyfotit něco vlastního, jiného, nového. Především musí fotit tak, jak to cítí, aby mu to dělalo radost. Musí fotit to, co se mu líbí, ne to, co se líbí někomu jinému.
Je něco, na co byste nás mohl v nejbližší době pozvat? Výstava, workshop, kniha…
Z jarní sezóny jsme teď v podstatě u konce. Máme za sebou zimní Labské pískovce, kurzy zimní Prahy, pak jarní jižní Moravu, České středohoří… Teď nás čeká poslední akce jara, letní Dolomity. Je to náš nejdelší workshop, trvá celý týden a je zaměřený na krásné hory a rozkvetlé alpské louky. Tím, že je pohodový, tak o něj bývá velký zájem. Jsme tam dlouho a nepotřebujeme nikam spěchat.
Prázdniny máme volné, protože krajinařině letní měsíce úplně neprospívají. A pak začínáme v září zase podzimní sezónu a končíme v listopadu. Tam je Rakousko, Šumava, Bavorsko, podzimní Dolomity, Českosaské Švýcarsko, Krušné hory… Mezičasy jsou pak vyplněné nějakými individuálními workshopy.
A otázka na závěr. Dovedete si představit váš život bez fotografie?
Asi úplně ne. Jsem moc rád v přírodě, velice rád fotím. Když bych přišel o focení v přírodě, tak bych si ji asi užíval, ale furt bych měl tak nějak podvědomě chuť si to zdokumentovat. A zase kdybych měl přijít o to chození do přírody, tak bych zase přišel i o focení, protože jak jsem říkal, z těch všech žánrů mám nejradši krajinu. Takže popravdě neumím.
O fotografovi:
Daniel Řeřicha je krajinářský fotograf. Pochází z podhůří Krušných hor a s kolegou Tomášem Morkesem pořádají krajinářské workshopy a kurzy a to nejen v ČR, ale i v zahraničí.
Jeho fotografie vynikají výrazným popředím a snaží se přinášet ne zrovna obvyklé pohledy na krajinu. I z toho důvodu se Daniel poslední dobou zaměřuje na minimalistické pohledy do přírody a představuje je v černobílém provedení.
Získal několik ocenění ve fotografických soutěžích, např. Neutral Density Photography Awards, SIENA International Photo Awards nebo 35Awards a Fine Art Photography Awards.
https://www.instagram.com/danielrerichacz/
https://www.facebook.com/daniel.rericha.photography/
Caroline Dostál Kotrlová
Jan Kvarda
Přidat komentář