CEWE FOTOLAB
Petr Jan Juračka

Cestuj s CEWE – Focení hor v Česku očima Petra J. Juračky

„Foťme české hory, zaslouží si to!“ – výzvu Petra Jana Juračky vám čtenářům přinášíme hned v úvodu jeho příspěvku. Důvody Petr shrnuje typicky „juračkovským“ způsobem, samozřejmě s doprovodem fotografií dokreslujících jeho vášeň k pohybu v přírodě, resp. na horách. Pokud máte svá oblíbená místa na horách, zkuste fotograficky zachytit jejich genius loci – kouzlo a typickou atmosféru místa. Podělte se s námi v komentářích o vaše postřehy z fotografování českých hor.

Hele, Pýdžej, jak vysoká je nejvyšší velehora ta u Vás, v tom Československu?”, zeptal se mě lámanou angličtinou jeden z předáků pákistánských nosičů během naší expedice na K2 s Klárou Kolouchovou. “Hele, u nás velehory nemáme. Proto musíme jezdit fotit tady sem k Vám, u nás jsou jen kopečky. Ale když jsme ještě fakt byli Československo, docela slušnej kopec jsme měli… něco přes dva a půl tisíce metrů nad mořem….” Nastalo trapné mlčení. “Tak já jsem zrovna z nížin, pocházím z údolí. Nejnižší bod naší vesnice má právě dva a půl tisíce metrů nad mořem… Ale tak to nevadí, že nemáte hory. Hlavně, že máte určitě krásný moře, jako my!”. Au.

Cestujte s CEWE po Česku, foťte a vyhrajte skvělé cenysoutěž Cestuj s CEWE.

Nakpo Kangri (6965m), Čína,
Tak je jasné, že podobné snímky se u nás v českých luzích a hájích nebudou lovit snadno. To ale neznamená, že nemá smysl na české hory zanevřít…

Nakpo Kangri (6965m), Čína, 29. června 2016
Nikon D500, Nikon 50mm f/1.8 AF-D, 1/800 sec., f/7.1, ISO 100, z ruky,
fotografováno z pákistánské hranice ze svahu K2

Malý Rozsutec, Malá Fatra, Slovensko
A když už jsem začal článek o českých horách v Asii, přesuňme se se k nám postupně – přes Slovensko! Fotili jste někdy na Malé Fatře? Určitě ji doporučuji navštívit, osobně jí řadím mezi ty nejfotogeničtější hory, které jsem kdy navštívil. A to v každém ročním období!

Malý Rozsutec, Malá Fatra, Slovensko, 26. února 2011
Nikon D300, Nikon 12-24 mm f/4 G IF AF-S DX, f/22,
HDR 1/250 – 1 sec., ISO 200, ze stativu

Přestože naše země neoplývá himálajskými, karákóramskými ani tatranskými štíty, bylo by nedozírnou škodou na fotografování našich vrchovin a kopců zcela rezignovat. Však jsou tak krásné! Pokud mě má paměť neklame, moje první cvaknutí závěrky proběhlo na konci léta právě na Orlických horách, které pro mě coby dvanáctiletého kluka narozeného v Polabí představovaly první vlnitý terén, s kterým jsem přišel do styku. Možná právě proto mám Orlické hory tak rád a možná proto jimi začnu i tuto značně neobjektivní fotoesej.

Ochoz, Orlické hory
Ať už je člověk takřka v kterýchkoliv českých horách, pohled přímo nahoru do korun stromů nezklame nikdy!

Ochoz, Orlické hory, 29. prosince 2009
Nikon D300, Sigma 10-20mm f/4,0-5,6 EX DC HSM,
f/11, 1/60 sec., ISO 200, z ruky

Jsou daleké výhledy na horách vždy nezbytné?

Orlické hory se obecně fotí blbě, poněvadž se v nich nenachází vyloženě nekonečné množství dalekých výhledů, tak jako třebas v horách Lužických či Krušných. Přesto se v nich pokaždé člověk cítí krásně, možná i proto, že je v nich zpravidla docela sám. Hluboká údolí Orlických hor jsou obvykle zdobena úžasnými horskými bystřinami tvořícími nesčetné vodopády a tůně. Pokud byste však v Orlických horách přesto zatoužili po výhledech, jedno takové krásné místo v nich přeci jen doporučím – vrchol Studenských skal! Já měl to štěstí navštívit nejznámější orlickohorskou lezeckou oblast jen jednou a to v dešti, přesto byl však výhled úchvatný. Sám vrchol je dokonce na letošním seznamu cyklistického podniku Vrchařská koruna Východních Čech, takže doporučuji zamířit sem i s bicyklem.

Studenské skály, Orlické hory
Na vrchol Studenských skal vede mnoho cest, tato samozřejmě patří mezi ty nepovinné a náročnější…

Studenské skály, Orlické hory, 3. května 2020
Nikon Z50, Z 16-50 mm f/3,5-6,3 DX,
f/4.5, 1/250 sec., ISO 100, z ruky na laně

Když už píšu o drobných pahorkatinách východních Čech, patrně nejnižšími ještě horami naší vlasti jsou hory Železné. S nejvyšší bodem ležícím nadmořské výšce 737 metrů je to spíš taková “pahrbolkatina”, kterou ale mám tuze rád. Ať se jedná o údolí řeky Chrudimky tiše tekoucí kolem zřícenin hradů Oheb či extrémně fotogenický Strádov, anebo o magickou Lovětínskou rokli u zříceniny hradu Lichnice. Mimochodem – právě zde doporučuji provést rodinný výlet – nejenže si zafotíte, ale rodina si užije nádherné dobrodružství jak na hradě, tak přímo u Lovětínského potoka,  kde je pro rodiny schována vynikající geocache “Tajemství starého potoka” (GC75V5K).

Strádovské peklo, Železné hory
Naprosto pohádková krajina rokle řeky Chrudimky, která si našla cestu Železnými horami

Strádovské peklo, Železné hory, 3. listopadu 2016
Nikon D610, Nikon 28mm f/1.8 AF-S,
1/100 sec., f/11, ISO 200, z ruky

Naprosto magickým a také velmi fotogenickým horským tokem ležícím zcela mimo hory je pak údolí řeky Doubravy v okolí Sokolohradů. Zatímco jsou horní i dolní části toku této říčky nemilosrdně svedeny do přímých kanálů tekoucích uprostřed polí, střední část si zachovává svůj meandrující ráz a bystřina si klestí svou cestu mezi vysokými žulovými skalami porostlými doslova pohádkovým mechem a kapradím. Všechna tato místa jsou krásná nejen na podzim, ale kdykoliv během roku.

Doubrava pod Sokolohrady, Železné hory
V hluboké soutěsce Doubravy bývá největším oříškem najít místo, kam se dostane sluneční svit. Brzké časy východu slunce, či naopak pozdní večerní hodiny zde bývají velmi tmavé. Tento snímek vznikl naopak necelou hodinu před polednem.

Doubrava pod Sokolohrady, Železné hory, listopadu 2018
DJI Mavic 2 Pro
1/40 sec. f/3.2, ISO 200

Krkonoše a jejich výhody při fotografování

Pakliže člověk začíná horami nejnižšími, pokračovat by měl rovným opakem, tedy těmi nejvyššími. Krkonoše nabízí velmi širokou plejádu fotografických zážitků doslova pro všechny fotografy. Přestože se jedná o evropsky spíše menší oblast, hned několik desítek lidí jim zasvětilo většinu svého života, včetně patrně nejslavnějšího krkonošského fotografa, Jiřího Havla. Nejeden fotograf si pak marně vyšlápl k Labskému vodopádu, aby zjistil, že se jedná o věhlasný kompoziční oříšek, stejně jako fotografování noční oblohy z hřebenů – na obě strany je totiž vidět do civilizace. Ať už se Vám do kompozice vleze ta česká anebo polská strana, vždy je velmi náročné se znečištění vyhnout a upřímně, mnohdy je lepší jej zkrátka přiznat. Však je tento nechvalně známý světlý pruh viditelný  zejména na horizontu součástí reálného světa, jehož jsme součástí. Krkonoše mají pro fotografy několik výhod – kromě báječných výhledů s dobrým popředím mj. také fakt, že na ta nejlepší místa se lze dostat legálně, aniž by člověk opouštěl značené stezky.

Sněžka, Krkonoše, Petr Jan Juračka
Najít v Krkonoších neobvyklou perspektivu může být vzhledem k práci několika předešlých generací fotografů náročné. V tomto případě pomohl let horkovzdušným balonem, který skončil daleko za polskou hranicí.

Sněžka, Krkonoše, ledna 2017, 13:43
Nikon D500, Nikon 10-24mm f/3,5-4,5 AF-S DX G ED, 1/1000 sec., f/10, ISO 800,
foceno z ruky během letu horkovzdušeného balonu, z polské strany po úspěšném přeletu Sněžky

fotografická výbava v zimních podmínkách

Na horách bývá samozřejmě chladněji a námraza na objektivu rozhodně nepatří mezi vzácné atmosferické úkazy. V tomto případě pokryla objektiv Nikon 14mm f/2.8 ED během fotografování východu slunce na Sněžce. Podobný jev Vás může potkat ale velmi snadno kdykoliv během roku, jen nebude mít podobu ledových krystalků, nýbrž kapiček vody. Tzv. orosený objektiv pak spolehlivě zničí např. časosběr východu slunce, kdy se rychle mění teplota vzduchu, zatímco těžký objektiv zůstává studený déle. Obojímu, tedy námraze i orosení, ze předejít použít topného pásku připojenému k powerbance, který lze obepnout kolem přední příruby objektivu.

Luční bouda, Krkonoše, Petr Jan Juračka

Luční bouda, Krkonoše, února 2018, 05:00 až 05:37
Nikon D850, Nikon 20mm f/1.8 G AF-S NIKKOR, ze stativu

Abych se alespoň částečně vyhl světelnému smogu, použil jsem svojí oblíbenou fintu – komponovat směrem nahoru. Jednořadé panorama jsem snímal na panoramatické hlavě Novoflex VR-System Slim ve dvou časových úsecích. Noční expozice proběhla v 05:00 při expozičním čase 20 sec., f/1,8, ISO 3200 a se zaostřením na hvězdy, expozice popředí pak o půl hodiny hodinu později při expozičním čase 30 sec., f/ z ruky během fotografického kurzu. Složení výsledného snímku bylo náročné a jinak spolehlivý algoritmus Adobe Lightroom zde nestačil, snímky jsem tak musel spojit v profesionální nástroji PTGui Pro.

Českosaské Švýcarsko a pár slov nejen o „zakázaných“ výhledech

To se úplně nedá říct o našem nejmladším národním parku, Českém Švýcarsku na pomezí Lužických hor. Pro mě osobně jsou sice ta nejhezčí místa nejenže doslova na turistických stezkách, ale ještě k tomu v druhé zóně, pro mnohé fotografy však fungují jako magnet tzv. zakázané výhledy. Tedy místa ležící v první zóně, mimo stezky. Ano, dříve mě také lákaly některé snímky místních legendárních fotografů, kteří v první zóně fotografovali, ale dnes tomu tak již není. Žijeme v době digitální a zjistit si přesný popis zakázané cesty tak dokáže i nedospělé dítě s telefonem, které se snaží napodobit kompozici svého nezodpovědného idola z Instagramu. Smysl zakázaných cest přitom netkví ve zbytečné buzeraci fotografů či turistů, ale v ochraně fauny, zejména hnízdících ptáků. Prosím, vězte nebo ne, v první zóně se Vám neotevře nic lepšího než ve dvojce, do které spadají mnohá místa kaňonů řek Kamenice a Křinice, stejně jako slavné Jetřichovické vyhlídky. Mezi hlavní fotografy působící ve zdejším kraji patří rozhodně Václav Sojka a Martin Rak, určitě jejich tvorbu doporučuji sledovat. Co naopak nedoporučuji je snaha o napodobení jejich kompozic, s kterou se nezřídka setkávám u svých studentů. Ti se mnohdy snaží co nejpřesněji lokalizovat místa, odkud mistři fotografují své snímky, aby je mohli přefotit za jiných podmínek a docílit tak také krásných snímků. Jistě, pro začínající fotografy se nejedná o úplně špatnou školu kompozice, ale upřímně – většinu lidí chytnou za srdce spíše snímky vlastní, které alespoň trochu odrážejí osobu jejich autora.

Křížový vrch, České Švýcarsko, Petr Jan Juračka
Nejznámějším fotografickým místem druhé zóny je patrně Křížový vrch u Rynartic, přezdívaný krátce “Křížák”. Osobně jsem zde fotografoval možná padesát východů a západů slunce, a ani jednou mě nezklamal.

Křížový vrch, České Švýcarsko, září 2017
Nikon D850, Nikon 14-24mm f/2,8 AF-S G ED, HDR 5 expozic (1/400 – 0.8 sec),
f/10, ISO 64, ze stativu během fotografického workshopu,
spojeno v AURORA 2018

Růžovský vrch, České Švýcarsko, Petr Jan Juračka
Z “Křížáku” lze samozřejmě pozorovat také “Růžák”, tedy nejvyšší vrchol Českého Švýcarska, Růžovský vrch (619 m). Ten stojí velmi často modelem zdejších krajinářů, zatím výhled přímo z něj je prakticky nulový kvůli vzrostlým bučinám na vrcholu.

Růžovský vrch, České Švýcarsko, května 2017
Nikon D500, Nikon 50mm f/1.8 D, 1/200 sec., f/7.1, ISO 280, z ruky během fotografického workshopu

Tisá skalní město, Petr Jan Juračka
Na kraji Děčínské vrchoviny, tedy stále ještě v Labských pískovcích, nalezneme oblíbenou turistickou a také lezeckou oblast, Tisou. Zdejší skalní labyrinty nabízejí útočiště zejména fotografům – rodičům, neboť jen málo které místo nabízí možnost spojení Vašeho koníčka s perfektním rodinným výletem, jako Tisá. Moje děti ji milují!

Tisá, listopadu 2018
DJI Mavic 2 Pro, 1/25 sec. f/3.5, ISO 400

Nahrajte fotografie do soutěže Cestuj s CEWE a vyhrajte!

 

Za šumavskými výhledy

Když už jsme u těch národních parků, jistě nelze opominout Šumavu. Patří se svými pralesy a ledovcovými jezery mezi cenné klenoty naší přírody. Jasných výhledů nabízí určitě méně, než Krkonoše, ale na rozdíl od nich má svou neopakovatelnou atmosféru dlouhých pozvolných kopců, které více než fotografy lákají cyklisty.

Stožecká kaple, Šumava, Petr Jan Juračka
Výhled od Stožecké kaple je pro mě stále jedním z těch nejhezčích.

Stožecká kaple, Šumava, 12. července 2011
Nikon D300, Nikon 180mm f/2.8 AF D IF-ED AN, f/2.8,
1/500 sec., ISO 200, z ruky

Přesto nelze opominout vynikající výhledy od Stožce v blízkosti Českých Žlebů, anebo např. Boubínský prales, jehož samotné okolí poskytuje nebývalé množství kompozic. Za extrémně fotogenické zde považuji např. Boubínské jezírko anebo Chalupskou slať, kde je fotograf doslova doveden na nejlepší výhled dřevěným chodníčkem.

Chalupská slať, Šumava, Petr Jan Juračka
Šumava je, stejně jako Jizerky či Kokořínsko, v rámci naší země považována za oblast s temnou noční oblohou. Opomeneme-li brutální srovnání se skutečně temnými oblastmi naší planety, pár hvězd tu skutečně vidět je a člověk noční procházkou za jasné oblohy určitě nic nepokazí.

Chalupská slať, Šumava, 10. října 2018
Nikon Z7, Nikon 20mm f/1.8G AF-S
f/2.0, 20 sec., ISO 6400, ze stativu

Pár slov na závěr

A co drony? Drony nechte raději doma. Většina našich hor patří mezi území chráněná státem. Ať už se jedná rovnou o národní parky anebo třeba chráněné krajinné oblasti, létání s drony je zde dovoleno jen na základě výjimek udělovaných pro konkrétní případy certifikovaným pilotům jak správou oblasti, tak Úřadem pro civilní letectví. Mnohdy mě samotného bolí nechávat dron na zemi, o to víc se pak snažím užít těch pár letů, kdy je mi vzlet povolen. Pokud bychom počítali poměr počtu návštěv a pořízených snímků, zcela jistě by nejhůře pro mě osobně vyšly Jizerské hory. Důvod? Říká se, že v Liberci a obecně i v Jizerkách jde buď člověk do kopce, anebo prší. Je sice pravda, že okolí Bílého potoka je známo jako místo s nejvyšším ročním úhrnem srážek v České republice, ale deštivé podnebí za málo expozic nemůže. Tím hlavním důvodem je totiž fakt, že do Jizerek člověk obvykle nemíří za fotografií, nýbrž za sportem.

Bílý Potok, Jizerské hory, Petr Jan Juračka
Cestou do skal…

Bílý Potok, Jizerské hory, 28. května 2020
Nikon Z50, Z 16-50 mm f/3,5-6,3 DX
f/10, 0,6 sec., ISO 100, stativ Manfrotto Pixi

Však je místní terén naprosto dokonalý nejen pro běžky, ale také pro kolo, pro trek a klidně i pro čundr. Obvykle tak můj fotoaparát zůstával doma, až do dnes. Konečně jsem se totiž dočkal doby, kdy jsou i malé a hlavně lehké fotoaparáty tak kvalitní, jako dřívější velké. A konečně jsou dnes také sportovní fotobatohy takové lehké, nepromokavé, jako nikdy dříve. Moje nedávná návštěva Jizerek mě nenechala na pochybách, že sem se ještě musím vrátit!

Bílý Potok, Jizerské hory, Petr Jan Juračka
Podmínky pro focení skvělé. Pro výstup vícedélkové lezecké cesty na slavný Nos však extrémní. I při takovém dobrodružství na laně však může dnes být člověk vybaven kvalitním fotoaparátem, který neváží ani půl kilogramu a který snese veškerá příkoří…

Bílý Potok, Jizerské hory, 28. května 2020
Nikon Z50, Z 16-50 mm f/3,5-6,3 DX
f/10, 1/100 sec., ISO 100, z ruky

Jak jste si mohli všimnout, jsem východočech. Jen zřídka se tak dostávám do krásných Krušných hor, Beskyd či do hor Novohradských, Rychlebských či do Karpat. Do všech se ale rád vracím jako turista s foťákem na krku a pevně doufám, že se mi tu někdy nějaký snímek vyvede tak, abych mohl napsat třeba druhý díl tohoto povídání.


Autor textu a fotografií: Petr Jan Juračka 

Petr Jan Juračka

Petr Jan Juračka je jeden ze současných předních fotografů přírody a přírodních věd. Jeho oborem jsou fotografie, které mnohdy ukazují nečekané příběhy a fenomény, kterým se Petr mj. věnuje na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Jako přírodovědec, ale taky jako prostý milovník dobrodružství a výzev, procestoval s fotografickou a filmařskou technikou značnou část Afriky, Asie, Grónska a střední Ameriky. Na svém kontě má již několik krátkých přírodovědných filmů, z nichž hned ten první zvítězil v soutěži NF Neuron o nejlepší popularizační video, což Petra dovedlo k tomu, že má v současné době vlastní popularizační pořad Petrova divočina na TV Nova v rámci Magazínu Víkend, anebo vlastní seriál Ze života fotografa na internetové televizi Mall.TV. Nejznámějším filmovým počinem, na kterém se však podílel, byl film Who’s Who in Mycology, na němž Petr pracoval více jak rok. Tento krátký, a poněkud nezvyklý hraný film režisérky Marie Dvořákové získal prestižního studentského Oscara v Las Vegas v roce 2017. Svou práci má rád.

Přidat komentář