ROZHOVOR S PETREM J. JURAČKOU A DODATKEM JEHO MANŽELKY „O ŽIVOTĚ S FOTOGRAFEM“

Petr Jan Juračka působí jako vědecký pracovník a pedagog na Karlově Univerzitě, duší dobrodruh, sportovec a horolezec. Jeho vášní je fotografování (jak ze země, tak s pomocí dronů) a natáčení videa, cestování, popularizace vědy. Zkrátka tento člověk se jen tak nezastaví.

Petr Jan Juračka

Petr Jan Juračka 2019, Nepál (Ama Dablam), fotografoval Jan Šimánek

Bezzrcadlovky se postupně stávají trendem v současné nabídce fototechniky. Jaké největší omezení Vám přináší používání mirrorless systémů?
Upřímně, prakticky žádné. Tedy, když se zamyslím pořádně – celý systém naběhne z vypnutí do pořízení snímku za cca půl vteřiny, zrcadlovka rychleji. Tím to ale končí. I když ještě – na zrcadlovkách jsem míval vlastní volič pro režim snímání (tedy single – continuous – timer – mirror up), nyní jsou tyto režimy volitelné přes “i”. Ale to je spíše detail, vše ostatní je stejné.

Jaké máte pocity rok poté, co byl představen bajonet Nikon Z? Jak jste byl spokojený s novinkou formátu APS-C Nikon Z 50 během testování?
No já byl hlavně rád, že je tady konečně APS-C bezzrcadlovka. Je to podle mě krok správným směrem. Zetka jsou teď pro focení naprostý top, ale jsou přeci jen po právu drahá. A protože se mě poměrně hodně lidí ptá na radu, co koupit, doporučoval jsem do teď hlavně DX zrcadlovky řady 7xxx a 5xxx. To teď nemusím, teď už stojím jednoznačně za Z50, protože fotí báječně i s tím základním setovým objektivem. Hodně mě překvapila.

Petr Jan Juračka

Autor: Petr Jan Juračka, Island 2019

Nebavme se ale jen čistě o fototechnice, rád fotíte a pohybujete se v přírodě. Jaká je krajina Vašeho srdce? Zkuste nám ji trochu popsat.
Tak mě se líbí skoro všude, kde zrovna jsem. Svět je příliš rozmanitý a cestování příliš snadné na to ulpět na jednom místě. Trochu souzeným se mi stalo České Švýcarsko, kam jsem se zatím vypravil dobře 70x, tam mě to neskutečně sedí. Ale krásně je taky na Kokořínsku, v Krkonoších, na Šumavě, v Rychlebech, v Českém ráji, v Moravském krasu, na Slovácku anebo třeba v Litovelském Pomoraví. A samozřejmě i ve světě.

Popsal byste nám Vaši suverénně nejoblíbenější fotografii, jaký příběh za ní stojí?
Teď jste mě dostal. Obávám se, že taková není. Tedy je, vždy ta nejnovější a vydrží jí to třeba měsíc, nebo dva. A pak přijde jiná, novější a lepší.

Petr Jan Juračka

Petr Jan Juračka 2017, České Švýcarsko

Napsal jste velmi poutavou knihu “Ze života fotografa”, gratuluji. Co vše vlastně stojí za vznikem této knihy? Co Vás vedlo k jejímu sepsání?
Děkuju 🙂 Důležité je asi říct, že jsem ji nesepsal za víkend, ba ani za rok. Když jsem začal psát články pro časopis FotoVideo, některé z nich mívaly velký ohlas, a tak jsem se s šéfredaktorem Rudou Stáhlichem domluvil, že se pokusím psát pravidelně pár let a že z toho třeba jednou něco vykřešeme. Samotné křesání trvalo rok, chtěl jsem, aby to mělo poutavý koncept. Také mi to četli dva pro mě důležití editoři, Mirek Náplava a Janka Vokurková. Dost mi to celé oba zbořili, oba úplně stejně a s odstupem pár dní jsem věděl, že původní řazení textu bylo úplně špatně, a že některé kapitoly nebyly tak dobré, a že některé naopak chyběly úplně. Pak následovaly korektury textové, následně jsem se dostal k fotkám. Pár lidí říká, že jich je málo, ale to mi nepřijde. Je jich tam přesně tolik, kolik jsem chtěl. Zalomení knihy dělal skvělej Marek Václavík, se kterým jsem jen papír vybíral týden. Z toho jsem byl na prášky. A nakonec jsme našli přesně takový, který jsme najít měli. Mám z toho radost.

Petr Jan Juračka

Autor: Petr Jan Juračka, Indonésie 2019

Velmi mne zaujalo věnování, které jste vložil do úvodu této knihy: “VĚNOVÁNO TĚM, KTEŘÍ NEVIDÍ. PROTOŽE JÁ TO VIDĚL ZA NĚ”. Tak nějak tuším, že za tím vším bude silný příběh. Podělil byste se o několik jeho detailů?
Tak ten můj příběh není nic tajného. Prvních šestnáct měsíců života jsem toho patrně mnoho neviděl, spíše barvy a tvary. No a pak jsem dostal na hlavu první brejličky s celkem asi dvanácti dioptriemi a najednou jsem objevil nádheru vidění. Díky skvělý práci učitelek ve speciální školce i obětavosti mých rodičů vidím dodnes skvěle i bez brýlí, které ale nosit musím. Tenhle počáteční hendikep ale dnes vnímám spíše jako výhodu. Kdybych viděl hned, kdo ví, jestli bych tak intenzivně vnímal světla a barvy. Skoro bych se až bál, že ne.

Nikon Z 50Pokud byste měli zájem o setkání s Petrem, o diskuzi nad fototechnikou, jeho fotkami, či si jen tak popovídat o životě, stavte se na jeho diashow a testování nejen novinky Nikon Z50 do Pardubic (14. 11. 2019) a Českých Budějovic (18. 11. 2019). Podrobnosti na fotolab.cz/blog/nikon-tour.

V knize se nachází kapitola s názvem Svatby – proč je milovat a proč nenávidět? V čem spatřujete kouzlo svatebního fotografování a v čem je to naopak podle Vás řehole?
Děkuju 🙂 Musím se přiznat, že svatební fotografy, kteří dělají svoje řemeslo opravdu poctivě a kreativně, obdivuju. Mě svatby vzaly spoustu iluzí o tom, že mám rád lidi. Resp. já lidi rád mám, ale nesmí jich být moc. Na svatbách je lidí obvykle příliš, každý po Vás něco chce. Spousta lidí se k Vám jako k fotografovi chová jako k inventáři. Nevím, už bych do toho znova jít nechtěl. Naštěstí jsem nikdy nefotil svatby za úplatu, ale jen pro kamarády. Většina je jich již sezdaná a zbytek tvrdošíjně odmítám dobrých pět let. Byla pro mě určitě cenná zkušenost, ale stačila.

Hodně je také o Vás slyšet v kontextu létání s drony. Co Vám přijde zajímavější, fotit/natáčet ze země nebo ze vzduchu?
Tak to se nedá říct, co je lepší. Všechno má něco do sebe. Je ale fakt, že ve vzduchu mi to sedí, baví mě to a nepřestává překvapovat. Však můj letošní kalendář jsem postavil výjimečně jen z dronovek, a ještě k tomu z těch pořízených vyloženě z perspektivy “top down”, tj. s kamerou otočenou kolmo k zemi. Je to totiž úhel pohledu, který je pro nás lidi objektivně patrně nejexotičtější a někdy mám až pocit, že takhle to té planetě sluší nejvíce. Jako by si to celé Bůh designoval tak, aby se mu to takhle z vejšky líbilo, i když dole na zemi může převládat bordel 🙂

Petr Jan Juračka

Petr Jan Juračka 2019, Nepál (Ama Dablam), fotografoval Jan Šimánek

Váš fotografický život je poměrně úzce spjat se značkou Nikon. V čem Vás fascinuje, proč zrovna Nikon a ne cokoliv jiného?
K Nikonu jsem čuchnul už za dob analogu, ale tehdy mi žádný nepatřil. Ale tak nějak jsem tušil, že to je značka šitá mi na míru. Však jejich komunikace byla vždy cestou odolnosti a poctivého mechanického zpracování. Nekecali. Moje první DSLR byla pověstná D70 a co všechno vydržela! Po mém boku prošla vodou, mrazem i žárem. A mimochodem – fotí na ní dodnes naši studenti v UV spektru – ona má docela velkou citlivost právě na UV. Jeden z mých studentů jí odhalil čip a prý si to teď nemůžou vynachválit… Po D70 byla zcela logickou volbou D300 a pak už se to nedalo zastavit.

Petr Jan Juračka

Autor: Petr Jan Juračka, Nepál 2019

Petr Jan Juračka

Petr Jan Juračka 2018, Švýcarsko, fotografoval Karel Wolf

Petr Jan Juračka

Autor: Petr Jan Juračka, Nepál 2019

Jaký je Váš názor na fotografování smartphony? Jakou jim předpovídáte budoucnost?
Po každé, když vidím, jak rodiče fotí v krásném světle svoje děti telefonem, je mi smutno že nebudou mít takovou pěknou památku ve vyšší technické kvalitě. Na druhou stranu, já svoje děti fotím takřka výhradně profesionálními skly a na fotky tak musí rodina dlouho čekat, než se k nim prohrabu. Ale když se k nim prohrabu, mají na rohlíky na „xichtech“, to je jasný. Zlobit se na lidi za to, že fotí dnes většinou na mobil, nelze. Je to instantní, rychlé a mnohdy lepší, než jejich starý kompakt, který stejně neuměli nastavit. V takovém případě chápu, že si připlatí za nový iPhone a mají fotky jak ze žurnálu. Pro nadšené fotoamatéry či profesionály s výjimkou válečných reportérů to však není. A dlouho nebude. Možná nikdy.

Petr Jan JuračkaAutor: Petr Jan Juračka, Indonésie 2019
Petr Jan JuračkaAutor: Petr Jan Juračka, Indonésie 2019

Otázka na Zuzku, manželku Petra: Jak „složité“ (nebo zábavné) je žít po boku fotografa, člověka, který téměř neustále něco fotí?
Asi je to spíše složité než zábavné. Nejlépe můj pohled na focení asi vystihuje poslední kapitola Petrovy knihy. Ale stručně, vlastně pořád na něco čekám. Až lev otevře tlamu, až se ta žirafa otočí tak, aby jí svítilo do očí, až sluníčko začne zapadat, až se rozsvítí ta světla na hradě atd. Přitom čekání je vlastně asi ta lepší varianta. Pak přijdou okamžiky, kdy je mým úkolem uspokojit 2 děti, aby daly pokoj, a ještě mu u focení asistovat. Pokyny typu: „Chyť tu želvu, ať neuteče, a zařiď to tak, aby chvíli stála, takhle se fakt nedá vyfotit!“ vážně zbožňuju. A výsledek toho celého? Já obvykle vidím výstupy pouze na místě, na displeji fotoaparátu. I u nás platí klasické přísloví: Kovářova kobyla chodí bosa. Co myslíte mají naše holčičky dětské fotoalbum od narození? Hádáte správně, nemají. Možná máme někde spoustu krásných fotek, ale světlo Boží jich spatří jen pár. Naprostá většina jich je ve formátu RAW, takže „obyčejný smrtelník“ jako já si je na počítači ani neprohlídne. Ale jinak se máme rádi a žijeme celkem spokojený život obyčejný český rodinky… 😊

Petr Jan Juračka

Juračkovi

Žádné komentáře, buďte první!

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.